Historie Německé armády na Blog.cz

Z obav, že by anglo-francouzské síly mohly vést útok proti Německu přes Norsko a Dánsko, rohodl Adolf Hitler provést operaci Weserübung - preventivní úder proti těmto vojensky slabým neutrálním státům. Operaci velel generál pěchoty Nikolaus von Flakenhorst.

Dne 9. dubna 1940 zaútočilo Höheres Kommando z.b.V. XXXI (zvláštní sbor) spolu s 170. a 198. pěší divizí, 11. motorizovanou střeleckou brigádou a 40. zvláštním tankovým praporem proti Dánsku. Nezkušená dánská armáda čítala 6 600 vojáků ve dvou pěších divizích. V důsledku beznadějné strategické pozice byla nucena po čtyřech hodinách omezeného odporu kapitulovat.

Stejného dne se v Norsku vylodil XXI. sbor, složený z 3.  horské, 69. a 163. pěší divize (a části 170. a 198. pěší divize) Později ho posílila 2. horská, 181., 196, a 214. pěší divize a 40. zvláštní tankový prapor. Celkem se jednalo o 100 tisíc mužů. Střetli se s šesti pěšími divizemi norské armády (o síle pouhých 25.000 mužů z celkem 90 tis. mobilizovaných), které zajišťoval spojenecký expediční sbor o síle  odpovídající dvěma pěším divizím. Němci přinutili spojence k evakuaci a Nory ke kapitulaci 9. června 1940. 

Na okupovaných územích vznikly tranzitní zajatecké tábory tzv. (Dulags), v nichž byli shromažďováni váleční zajatci před odesláním do táborů pro důstojníky (Oflags) nebo poddůstojníky a mužstvo (Stalags). Tyto tábory vedly jednotlivé Wehrkreise a hlídaly je jednotky Landesschützen, nevhodné pro boj v první linii. Okupovaná území podléhala vojenské správě. Polsko pod Generálním gonvernementem (do září 1942) - Dánsko (od srpna 1943) - Belgie a severní Francie. Zbytek okupovaného francouzského území podléhal vojenským velitelům (Militärbefehlshaber), v případě Nizozemí a Norska tzv. Wehrmacht-befehlshaber. Každému veliteli podléhaly oblastní velitelství na úrovni pluku (Oberfeldkommandanture), dále rozdělené na podoblasti na úrovni praporů (Feldkommandanture) a na nejnižší úrovni na metropolitní, městská nebo venkovská velitelství. Na třech dobytných území navíc zůstaly okupační armády. V Norsku byla od prosince 1940 "Norská armáda" (Armee Norwegen), tvořená třemi, v některých obdobích čtyřmi sbory. V nizozemí byl od června 1942 LXXXVIII. sbor. Armádní skupiny A,B, a C zůstaly až do října 1940 v okupované Francii, kdy je nahradila 1., 7. a 15. armáda.

Etapa bleskové války navrátila ztracenou reputaci německým ozbrojeným silám, ale vynořily se také některé slabé stránky. Úspěch utvrdil Hitlera v přesvědčení o svém vlastním vojenském géniu a neschopnosti jeho profesionálních generálů.

Rivalita, která panuje mezi OKW (vrchním velením wehrmachtu) a OKH (vrchním velením pozemních vojsk), prohlubovaná ještě skutečností, že obě instituce ovládal Hitler, vedla k štěpení autority. Dánskému a norskému tažení velelo OKW, zatímco polské tažení a ofenzivu na západě vedlo OKH. Klasická taktika bleskové války von Kleistovy tankové skupiny byla vyjímečně úspěšná, nicméně výsledky samotné pěchoty v Norsku byly méně působivé. A konečně, rychlý postup vojsk využívajících taktiku blitzkriegu umožňoval velkému počtu nepřátelských jednotek uniknout zajetí a vytvořit partyzánské armády, které představovaly pro německé okupační úřady trvalou hrozbu. 

Dne 26. srpna zahájil wehrmacht tajně částečnou mobilizaci k "Fall Weis", tedy k invazi do Polska. Úplná mobilizace propukla až 3. září. Německá armáda zahájila útok 1. září a hned se spojila s praporem zváštního určení - Bau - Lehr Bataillon a dalšími jednotkami vojenské rozvědky (Abwehru), které již pronikly do oblasti, aby zajistily životně důležité mosty. Invazní jednotky o síle 1 512 000 mužů tvořily dvě armádní skupiny celkem s 53 divizemi ( konrétněji 37 pěších, 4 motorizované, 3 horské, 3 lehké a 6 tankových - data o počtu něm. divizí se ale v různých pramenech liší). K útoku došlo na třech frontách. Armádní skupina Sever pod generálplukovníkem Fedorem von Bockem, sestávající ze 3. a 4. armády, zaútočila ze severovýchodního Německa a východního Pruska. Armádní skupina Jih vedená generálplukovníkem Gerdem von Rundstedtem, složená z 8., 10., a 14. armády, postupovala z jihovýchodního Německa a severního Slovenksa. Podporovala ji 1. aa 2. slovenská divize.

Polská armáda disponovala 1,1 mil. muži ve 30 pěších divizích, 2 mechanizované a 11 jízdních brigádách. Polské jednotky byly rozmístněny příliš blízko německým hranicím a navíc se již ocitly v obklíčení, když jim 17. září vpadlo do zad 7 armád sovětské Rudé armády. Dne 27. září polská armáda, bránící se už na čtyřech frontách kapitulovala a 6. října utichly všechny projevy otevřeného nepřátelství. Okupované Polsko se ocitlo pod Německou vojenskou kontrolou, část oblastí Polska byly přičleněny k Wehrkreis I a severozápadní Polsko bylo k Německu připojeno jako Wehrkreis XX, západní jako Wehrkreis XXI, a jihovýchodní jako Generální gonvernement a to v září 1942.

Během osmi měsíců tzv. podivné války se u západních hranic Německa shromažďovaly anglo-francouzské síly. V září 1939 nakrátko obsadily Sársko a nechaly wehrmachtu volné ruce v Polsku i Skandinávii. Nakonec mu umožnily zvolit si podmínky k ofenzivě na západ, ke které došlo v květnu

1940....

Politické manévry Německa a neochota Francouzů a Britů riskovat válku nabídly německé armádě do září 1939 pět nekrvavých vítězství. Během operací označované jako "Blumenkrige" (květinové války), obsadily Hitlerovy jednotky sousední území. Označení vzniklo podle květin, kterými Němci žijící za hraniceni Říše vítali své německé vojáky.

Dne 7. března 1936 překročilo 30. 000 něm. vojáků z 5.,9., 15. a 16. pěší divize Rýn a obsadilo na jeho západním břehu demilitarizované Sársko. Další pak 12. března 1938 armády anšlus Rakouska, které bylo hned v dubnu rozděleno na Wehrkreise XVII. a XVIII. rakouské ozbrojené síly vešly ve stav německé armády jako 44. a 45. pěší, 4. lehká a 2. a 3. horská divize.

Podle původních předpokladů mělo ve "Fall Grün" zaútočit proti Československu 5 armád, jenže jak je již jasné po Mnichovské dohodě v září 1938 proběhla jen nekrvavá okupace pohraničí, Sudet (Sudetenland), které se zúčastnily jednotky přilehlých německých sborů. Sudety byly zahrnuty k Wehrkreise a 15. března 1939 tyto jednotky okupovaly zbytek Československa a po sléze v říjnu 1942 vznikl Wehrkreis Böhmen und Mähren. V poslední řadě 23. března 1939 někté tyto jednotky obsadily oblat Memelu na západě Litvy a připojili ji k Wehrkreis I. 

Německá strategie kombinovala dva koncepty tradiční tzv. "rozhodné manévrování", vyvinuté původně pruským generálem von Moltkem v 50. letech 19. stol., a koncept soustředěných útoků obrněných útvarů, běžně nazýváno a označováno jako blitzkrieg (blesková válka), který navrhl koncem 20. let 20. stol. Heinz Guderian. Oba koncepty vyžadovaly rychlou mobilizaci. Bylo nutné provést překvapivý a hlavně soutředěný útok a porazit nepřítele během několika dní či týdnů na jedné frontě a poté jednotky přeskupit k útoku na druhé frontě. Tímto postupem se Německo mohlo vyhnout nákladné obranné válce na dvou frontách, kterou by nevyhnutelně prohrálo.

Taktika "rozhodného manévrování" využívala pěchotu k útokům na nepřátelskou ústupovou linii, kterou rozbíjela a uzavírala protivníka do kapes. Naproti tomu Blitzkrieg spočíval v soustředěných útocích tankových obrněných jednotek, mechanizované pěchoty a střemhlavých bombardérů, které vytvářely v nepřátelské linii trhliny, jimižjednotky mohly proniknout do týlu nepřátel, zničit nepřátelské velitelství a způsobit zhroucení morálky vojska.      

Dne 30. ledna 1933 zrušil Adolf Hitler výmarskou republiku, ustavil tzv. třetí říši a sám se postavil do jejího čela jako Führer (vůdce). Rozpustil 15. března 1935 reichswer, ozbrojené síly výmarské republiky a nahradil je Wehrmachtem. Ten neměl být podle Hitlerova prohlášení svázán omezeními uvalenými versailleskou smlouvou z roku 1919 na reichswehr - což znamenalo maximální stav 100 000 dobrovolníků, žádné tanky, těžké dělostřelectvo, ponorky a dokonce ani letectvo. Proto tedy Wehrmacht rychle mohutněl a 1. září 1939, v den kdy Německo napadlo jako první Polsko, čítal již 3 180 000 mužu. V době své největší síly dosahoval 9,5 miliónů vojáků. Roku 1945 9. května, kdy Německo bezpodmínečně kapitulovalo, stále ještě disponovalo se 7,8 mil. mužů.

Etapa blitzkriegu (bleskové války), trvající od 1. září 1939 do 25. června 1940, představovala v podtstě desetiměsíční, téměř nepřerušený triumf Wehrmachtu. Porazil v této době každou zemi, pouze s vyjímkou Velké Britanie, která se mu na bitevním poli postavila.